Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/291

Tato stránka nebyla zkontrolována

Ještě při pádu se zachytávám okenní římsy, ale ruka mi uklouzne. Nelze se zachytiti.

Kámen je hladký.

Hladký jako kus tuku.


Konec.

„— — jako kus tuku!“ To je ten kámen, jenž vyhlíží jako kus tuku!“

Ta slova znějí mi ještě v sluchu. Pak se vzpřimuji a přemýšlím chvíli, kde jsem.

Ležím v posteli a bydlím v hotelu.

A nejmenuji se nikterak Pernath.

Zdálo se mi to snad jen?

Ne! Sny nebývají takovými.

Dívám se na hodinky: je půl třetí. Spal jsem sotva hodinu.

A tamhle visí cizí klobouk, který jsem si dnes omylem odnesl místo svého, když jsem v chrámu sv. Víta na Hradčanech seděl při slavné mši svaté v lavici.

Je snad na podšívce nějaké jméno?

Béřu ho do ruky a čtu na bílé hedvábné podšívce zlatými písmenami cizí a přece tak známé jméno:

Athanasius Pernath.

Teď už nemám pokoje: oblékám se chvatně a běžím po schodech dolů. Klepu na loži vrátného.

„Otevřete mi! Chci ještě na chvíli ven.“