V bance mi řekli, že jsou mé peníze stále ještě soudně zabaveny, že však každým dnem může dojíti výnos, dle něhož mi mohou býti vyplaceny.
I pozůstalost po Charouskovi musela projíti úřední cestou a já přece s horoucí netrpělivostí čekal na peníze, abych mohl podniknouti vše k nalezení stopy Hillelovy a Miriaminy.
Prodal jsem drahokamy, které jsem nosil v kapse, a najal jsem si dva podkrovní pokojíky, opatřené nábytkem v ulici „U staré školy“, jediné to ulici v židovském městě, jež byla dosud asanací ušetřena.
Podivná náhoda: byl to týž dům, o němž kolovala pověst, že v něm kdysi Golem zmizel.
Vyptával jsem se obyvatelů domu — po většině řemeslníků a maloobchodníků — co je pravdy na pověsti o „pokoji bez vchodu“ — ale vysmáli se mi. Kdo by prý věřil v podobný nesmysl?
Co jsem sám v té příčině zažil, to ve vězení nabylo vzezření vybledlého, vyvětralého snu a já sám v tom všem viděl už jen symboly bez krve a života a vyškrtl jsem vše ze své paměti.
Slova Lapondrova, jež jsem v sobě často tak jasně slyšel, jako by seděl naproti mně — jako svého času v cele — utvrzovala mne v domnění, že jsem tehdy asi jen vnitřně viděl to, co se mi kdysi zdálo hmatatelnou skutečností.
Což nezmizelo vše, co jsem kdysi měl takřka v rukou? Kniha Ibbur, ona fantastická hra tarok, Angelina, ba i staří přátelé Cvak, Vrieslander a Prokop!
