Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/286

Tato stránka nebyla zkontrolována

Zachytil jsem se stolku.

„Pro Krista! Snad Miriam neumřela?“

Zavrtění hlavou. Jaromír opakoval gesto spánku.

„By-la snad Miriam nemocna?“

Nakreslil jsem lahvičku s lékem.

Zavrtění hlavou.

A zase si položil čelo na loket.

Úsvit vnikal do lokálu, jedno plynové světlo za druhým zhaslo, a stále ještě jsem nemohl vypátrati, co toto gesto znamená.

Vzdal jsem se toho…

Přemítal jsem.

Jediné, co mi zbývá, je hned ráno jíti do židovské radnice a tam se dozvěděti, kam Hillel s Miriam odcestovali.

Musel jsem za ním.


Seděl jsem beze slova vedle Jaromíra. Hluše a němě, jako on.

Když jsem po dlouhé době vyhlédl, viděl jsem, že nůžkama stříhá siluetu.

Poznal jsem Rosinin profil. Podal mi lístek přes stůl, zakryl si oči rukama a — — plakal tiše.

Pak náhle vyskočil a bez pozdravu vrávoral ven.


Archivář Schemajah Hillel prý jednoho dne bez příčiny nepřišel do radnice a od té doby o něm nikdo neví. Svou dceru prý jistě vzal s sebou, neboť ani ona prý nebyla od té doby spatřena — řekli mi v židovské radnici.

To bylo vše, čeho jsem se mohl dopátrati.

Žádná stopa, kam se obrátili.