Za svitu pochodní kope a lopatou půdu vyhazuje celá armáda dělníků.
Hromady rumu a zbytků zdí zamezují další cestu. Vylezl jsem nahoru, probořil jsem se až po kolena.
To zde, to přece byla Hampejzská ulice?!
Jen s námahou jsem se orientoval. Kolem do kola nic — než zříceniny.
Nebyl zde onen dům, v němž jsem kdysi bydlel?
Přední zeď byla zbořena.
S hromady země, na níž jsem stál, viděl jsem dole před sebou černou, zděnou chodbu podél bývalé ulice. Vzhlédl jsem vzhůru: jako obrovské buňky plástu visely obnažené místnosti obydlí vedle sebe ve vzduchu, osvětleny částečně pochodněmi, částečně i kalným měsícem.
Tam nahoře, to býval jistě můj pokoj. Poznal jsem to dle malby zdí.
Teď z toho zbyl jen pouhý pruh.
A vedle — atelier Savioliho. Pojednou jsem cítil v srdci pusto. Jak podivno! Atelier! — Angelina! — Tak daleko, tak nedozírně daleko leželo to všechno za mnou!
Obrátil jsem se: z domu, v němž bydlil Wassertrum, nebyl už kámen na kameni: všechno srovnáno se zemí: vetešnický krámek, podzemní byt Charouskův — — všechno, všechno!
„Člověk mizí jako stín,“ napadla mi věta, kterou jsem kdesi četl.
Ptal jsem se jednoho z nádeníků, neví-li, kde bydlí teď lidé, kteří se z těchto domů vystěhovali a nezná-li snad archiváře Schemajah Hillela?
„Nerozumím,“ řekl mi.
