Dejme tomu, že by bylo lidským zákonem: vražditi, a kdo by nevraždil, že by byl trestán smrtí — jak tomu je podobně ve válce; pak bych si byl okamžitě zasloužil trest smrti. — Poněvadž bych neměl volby. Mohl bych prostě nevražditi. Ale tehdy, kdy jsem provedl vraždu, byla věc opačnou.“
„Tím spíše, ježto se teď cítíte jaksi jiným: musíte všechno napnouti, abyste ušel výroku soudců,“ namítal jsem.
Laponder učinil odmítavý posunek:
„Mýlíte se! Soudci jsou se svého stanoviska úplně v právu. Mají snad popřáti člověku, jakým jsem já, aby volně chodil světem? A aby zítra nebo pozítří opět vraždil?“
„Ne. Ale měli by vás internovati v nějakém ústavu pro duševní nemocné. To je, co tvrdím.“
„Měl byste pravdu, kdybych byl šílený,“ odvětil Laponder lhostejně. „Ale já nejsem šílený. Já jsem jen poněkud zcela jiný… je ve mně něco, co se šílenství velice podobá, co však je jeho pravým opakem. Prosím, vyslechněte mne. Hned mně porozumíte.
Co jste mi zde vyprávěl o onom bezhlavém fantomu — ten fantom je ovšem zase jen symbolem; budete-li o tom přemýšleti, najdete lehce klíč symbolu — totéž stalo se kdysi i mně.
Jenže jsem já tehdy zrnka přijal. Já jdu tedy ‚cestou smrti‘. — Pro mne nejsvětější věcí je nechati své kroky říditi duševní silou, jež je ve mně.
Slepě, s důvěrou, ať si ta cesta vede kamkoliv: buď na šibenici, nebo k trůnu, k chudobě, či k bohatství.
