Vrah ležel zde nehybně, jako mrtvola a měl víčka oční přivřena — —
Činil jsem si nejprudší výčitky, že jsem po všechny týdny viděl v Lapondrovi jen vraha a ne také člověka.
Po tom, co jsem právě prožil, bylo mi jasno, že je somnambulista, tvor, jenž je pod vlivem úplňku.
Snad provedl vraždu v jisté duševní zatemnělosti. Je to skoro jisto.
Teď, kdy už se šeřilo k ránu, zmizela ztrnulost s jeho tváře a ustoupila výrazu blaženého klidu.
Tak klidně nemůže přece spáti člověk, jenž má na svědomí vraždu — řekl jsem si.
Nemohl jsem se takměř dočkati okamžiku, až opět procitne.
Ví-li, co se stalo?
Konečně otevřel oči, setkal se s mým zrakem a zadíval se stranou.
Hned jsem přistoupil k němu a chopil jsem se jeho ruky:
„Odpusťte mi, pane Lapondře, že jsem byl až posud k vám tak nevlídný. Byla to však nezvyklost —“
„Buďte ujištěn, pane, že vás zcela chápu,“ přerušil živě má slova. „Je to jistě hnusný pocit, býti pohromadě s vrahem z vilnosti.“
„Nemluvte už o tom,“ prosil jsem. „Dnes v noci mi tak mnoho myšlenek vířilo hlavou a já se nemohu zbaviti přesvědčení, že snad — —“ hledal jsem pravý výraz.
„Považujete mne za nemocného…“ pomohl mi.
Přisvědčil jsem.
