odpověď, nesmíme se jich tázati do ucha, ale do nervstva v žaludeční dutině.
Učinil jsem tak.
„Hillele!“
„Ano, slyším tě!“
„Je Miriam zdráva? Víš všechno?“ ptal jsem se rychle.
„Ano. Vím vše. Dávno jsem věděl. Buď bez starosti, Henochu a neboj se.“
„Můžeš mi odpustiti, Hillele?“
„Pravím ti přece: buď bez starosti.“
„Uvidíme se brzo?“
Obával jsem se, že už odpověď nezaslechnu. Vždyť poslední slova byla už jen takřka vydechnuta.
„Doufám. Chci čekati — na tebe — bude-li možno — pak musím — do země — —“
„Kam? Do jaké země?“ div že jsem na Lapondra nepadl. „Do jaké země? Do jaké země?“
„Země — Gad — jižně — Palestina — —“
Hlas dozněl.
Tisíce otázek vířilo mi zmateně hlavou.
Proč mne jmenuje Henoch? Cvak, Jaromír, hodinky, Vrieslander, Angelina, Charousek.
„Žijte blaze a vzpomeňte si někdy na mne“ — — zavznělo opět nahlas a jasně s vrahových rtů. Byl to nesporně Charouskův hlas…
A byla to poslední slova jeho dopisu!
Obličej Lapondrův byl už v přítmí. Světlo měsíce ozařovalo už jen roh slamníku. Za čtvrt hodiny zmizí úplně z naší cely.
Ptal jsem se honem, kladl otázku za otázkou — než marně.
