„Amadeus Laponder, Amadeus Laponder,“ opakoval jsem si tiše.
„Co asi provedl?“
Měsíc.
Byl jste už u výslechu?“ ptal jsem se po chvíli.
„Právě od něho přicházím. Doufám, že vás zde dlouho nebudu obtěžovati,“ odpovídal pan Laponder přátelsky.
„Ubohý člověk,“ pomyslil jsem si. „On netuší, co vyšetřovance čeká.“
Chtěl jsem ho zvolna připraviti.
„Ach, když minou první, nejhorší dny, tu si zvolna zvykáme na sedění.“
Zatvářil se vděčně.
Pausa.
„Trval výslech dlouho, pane Lapondře?“
Usmál se roztržitě.
„Ne. Ptali se mne pouze, přiznávám-li se a pak jsem musel podepsati protokol.“
„Vy jste podepsal, že se přiznáváte?“ vyrazil jsem ze sebe.
„Ovšem že.“
Řekl to, jako by se to rozumělo samo sebou.
Nebude to nic těžkého, co provedl, pomyslil jsem si, vždyť neni pranic rozčilen. Nejspíš vyzvání k souboji, nebo něco podobného.
„Já jsem bohužel zde už tak dlouho, že mi to připadá jako lidský věk.“ — Zatvářil se soustrast-
