Venca mluvil s náramnou tajemností:
„Vědí — v cele pro nemocný sou mříže přepilovaný a jen tak na voko dohromady slepený. — Vědí, to je tajemství Batalionu! Dávají pak už jen pár nocí dobrej pozor, a jak uvidějí, že shora visí provaz a na jeho konci že je voko, vyndají tiše mříž, aby se druhý nezbudili, prostrčej ruce skrz voka a my je už vytáhnem na střechu a pomůžem’ jim druhou stranou na ulici! Basta fidli!“
„Proč bych měl z vězení utíkati?“ namítl jsem nesměle. „Já jsem přece nevinen.“
„A to myslej, že proto už by nemuseli vocuď?“ odporoval mi „hezký Venca“ a vyvalil na mne oči v nejvyšším údivu.
Musel jsem použíti veškeré své výmluvnosti, abych mu vymluvil tento odvážlivý plán, který prý byl ujednán v „Batalionu“.
Že jsem odmítl tento „dar shůry“ a že jsem raděj chtěl čekati, až přirozenou cestou budu osvobozen — to mu bylo naprosto nepochopitelno.
„Ale proto buďte ujištěn, že vám i vašim soudruhům ze srdce děkuji,“ řekl jsem dojat a stiskl jsem mu srdečně ruku. „Až mine tato těžká doba, bude mou první povinností se vám odvděčiti.“
„I to není třeba,“ odmítal Venca přátelsky. „Nám stačí, dyž poplatějí nějaký to piviště, ale víc nic. Pan Charousek, kerej teď vede kasu ‚Batalionu‘, nám už povídal, co dobrýho tajně udělali. Mám mu něco vyřídit, až mě zas za pár dni pustěj’ z lapáku?“
„Ano, prosím,“ vpadl jsem mu rychle do řeči, „řekněte mu, že ho prosím, aby šel k Hillelovi a řekl mu, že mám hrozné úzkosti o zdraví jeho dcery
