květiny, jež nosila kdysi na hrudi milenka našich mladých let…
Zdaž starý Cvak ještě každého večera sedává s Prokopem a s Vrieslanderem v „Ungeltu“ a zdaž ještě mate hlavu vyschlé Eulalii?
Ne, ne, vždyť je máj! Doba to, kdy se svými loutkami táhne od jednoho venkovského hnízda k druhému a kdy na zelené louce před městskými branami hrává „Rytíře Modrovousa“…
Seděl jsem sám v cele.
Poslední týden sdílel ji se mnou pouze Vosátka, žhář — a ten byl před páru hodinami odveden k vyšetřujícímu soudci.
Dnes trval jeho výslech ku podivu dlouho.
Konečně!
Železná závora zaskřípěla ve dveřích. A se zářící tváří vrazil Vosátka dovnitř, hodil balík šatů na pryčnu a začal se bleskurychle převlékati.
Trestanecký oblek házel kus po kuse s kletbami na podlahu.
„Nic mi nemohli dokázat, holomci… Žhářství… Jo, tudle!“ a ukazováčkem stáhl si kůži pod okem. „Na černýho Vosátku sou moc krátký! — To byl vítr, řek’ sem a toho ’sem se nepustil. Ať si ho teď zavřou, pana Větrovskýho! No servus, dneska večír! — To si zaflámnem! U Lojzíčka.“
Rozevřel náruč a začal tancovat „šlapáka“.
„Dyť sméé jen jéédnou na světěě… mládí jak růžeee vodkvetéé…“
Narazil si hlučně na hlavu myslivecký klobouk s modrým sojčím perem… „Jo richtik, to bude pana hraběte interesovat! Vědí co novýho. Ten
