jsem se, a sestoupil jsem se svého prkna dolů — na pryčně, zrovna proti mé, seděl zďobaný Lojza a vyjeveně se na mne díval.
Druzí dva byli chlapíci odvážných obličejů; pohrdavě si mne prohlíželi.
„Defraudant? Co?“ ptal se jeden z nich svého soudruha a šťouchl do něho loktem.
Tázaný zabručel cosi pohrdavě, hrabal se ve svém slamníku, vytáhl černý papír a položil ho na podlahu.
Nato vylil ze džbánu trošku vody, klekl si, a jako v zrcadle česal si nad papírem prsty vlasy do čela.
Nato s něžnou péčí osušil opět černý papír a schoval ho opět v slamníku.
„Pan Pernath, pan Pernath!“ bručel si neustále Lojza, maje vytřeštěné oči, jako někdo, jenž vidí strašidlo.
„Jak vidím, pánové se znají,“ řekl nečesanec šroubovanou řečí vídeňského Čecha a posměšně se přede mnou poklonil. „Ráčte dovolit, abych se představil: Mé jmeno je Vosátka. Černej Vosátka. — Zhářství!“ dodal pyšně o oktávu níž.
Učesaný vycrkl mezi zuby slínu, díval se na mne chvíli pohrdavě, ukázal pak na svá prsa a řekl lakonicky: „Loupež!“
Mlčel jsem.
„No a proč je pan hrabě zahákovanej, co?“ ptal se po chvíli Vídeňák.
Přemýšlel jsem chvíli, ale pak jsem řekl klidně:
„Pro loupežnou vraždu.“
Oba vyskočili překvapeně a výraz pohrdánl rázem zmizel s jejich tváří. Bezmezná úcta zračila se teď
