Zvolna jsem si vše v hlavě srovnal:
Wassertrum podstrčil mi hodinky zmizelého Zottmanna, aby na mne svalil podezření z vraždy. —
Byl tedy sám vrahem. Jak by jinak byl přišel k těm hodinkám?
Kdyby byl našel někde mrtvolu a pak ji oloupil, tu by se byl jistě přihlásil o vypsanou odměnu 1000 zlatých, jež byla slíbena tomu, kdo objeví mrtvolu. —
Ale mrtvola nebyla objevena: plakáty stále ještě visely na rozích, jak jsem jasně viděl, když jsem šel do vězení. — —
Že mne vetešník udal, bylo jasno.
Rovněž, že byl srozuměn s policejním radou, aspoň pokud se týkalo Angeliny.
K čemu jinak onen výslech o Saviolim?
Ale zase bylo jasno, že Wassertrum ještě nemá v rukou Angelininy dopisy.
Přemítal jsem — —
Pojednou stálo vše s děsivou jasností přede mnou, zrovna jako bych tomu byl sám přítomen.
Ano, jen tak mohlo tomu býti: Wassertrum uvedl do mého bytu svého policejního spojence, prohledal s ním můj byt a při tom si tajně přivlastnil železnou kassettu, v níž doufal najíti důkazy. Nemohl ji však otevříti — poněvadž klíček jsem měl u sebe já.
A snad — — právě teď se pokouší o to ve svém pelechu kassettu násilné otevřlti!
V šílené zoufalosti lomcoval jsem mřížemi… v duchu jsem viděl Wassertruma před sebou, jak se prohrabuje v dopisech Angelininých. — —
Kdybych teď mohl zpraviti Charouska, aby aspoň Savioliho zavčas varoval!
