Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/228

Tato stránka nebyla zkontrolována

Obrovský, vojensky vyhlížející dozorce — první poctivý obličej po tolika hodinách - otevřel jedny z oněch dveří, vstrčil mne do tmavého, skříni podobného otvoru, kde to strašně páchlo — a zase za mnou zamkl.

Stál jsem v úplné tmě a hmatal jsem kolem.

Udeřil jsem kolenem o plechový kbelík.

Konečně jsem zachytil kliku — tento prostor byl tak malý, že jsem se skoro ani otočiti nemohl — smačkl jsem kliku a stál jsem v cele.

Vždy po dvou pryčnách se slamníky podél zdi.

Průchod mezi nimi jen na krok.

Čtvereční metr zamřížovaného okna hodně vysoko; jím pronikal sem matný odlesk nočního nebe.

Nesnesitelné horko a zápachem starých šatů zkažený vzduch naplňovaly tento prostor.

Když jsem si navykl zrak na temnotu, viděl jsem, že na třech pryčnách sedí lidé v šedivých trestaneckých šatech. Čtvrtá byla prázdná. Lokty opírali si o kolena a tváře zakryli si dlaněmi.

Nikdo nepromluvil slova.

Posadil jsem se na prázdnou postel a čekal jsem.

Čekal jsem, čekal.

Hodina.

Dvě — tři hodiny!

Když jsem venku zaslechl kroky, tu jsem vždy vyskočil.

Už, už jdou pro mne, aby mne dovedli k vyšetřujícímu soudci.

A vždy jsem se klamal. Vždy ztrácely se kroky v chodbě.

Roztrhl jsem si límeček, zdálo se mi, že se udusím.