Slzy vstupují mi do očí, vidim-li ho v duchu před sebou. Byl jsem mu z celé duše oddán, jako by mne k němu poutal přímý svazek lásky a příbuzenství!“
Charousek vzlykal, jako by pohnutím nemohl dále mluviti.
„Ach, že tento ušlechtilý muž musel jíti se světa! Ach! Ach!
Ať toho byla příčina jakákoliv — nemohl jsem se jí nikdy dopátrati — jisto je, že si sám způsobil smrt. A já byl mezi těmi, kdož byli volání ku pomoci, — — ach, ach, příliš pozdě, příliš pozdě! A když jsem pak sám stál u jeho smrtelného lože, a jeho studené, bledé ruce pokrýval polibky, tu — proč bych to nedoznal, mistře Pernathe? vždyť to nebyla žádná krádež! — tu vzal jsem růži s ňader mrtvoly a přivlastnil jsem si lahvičku, jejímž obsahem připravil onen neštastník svému kvetoucímu životu tak rychlý konec!“
Charousek vyňal malou lahvičku a pokračoval rozechvěně:
„Oboje kladu zde na váš stůl — i uschlou růži i fiolu; byly mi vždy drahou památkou na mého zvěčnělého přítele.
Jak často hrával jsem si s touto lahvičkou ve chvílích vnitřní opuštěnosti, kdy jsem si přál smrt, v samotě svého srdce a v touze po své mrtvé matce, jak často jsem se zkonejšoval blaženou útěchou, že jsem mohl jen zbylý obsah lahvičky vylíti na sukno a vdýchati ho a že bych byl bez bolesti odešel tam do oněch končin, kde můj dobrý Theodor odpočívá po útrapách vezdejšího živoření.
