ať zhyne jeho památka na nebi i na zemi! — se na mé matce dopustil těžké křivdy!“
Charousek klesl náhle na kolena, že až podlaha zaduněla a křičel tak pronikavým hlasem, že jsem jeden okamžik nevěděl, zda ještě hraje svou komedii, či zda opravdu nezešílel:
„O, Všemohoucí, jehož jméno nesmí smrtelník vysloviti, zde na kolenou ležím před tebou: proklat, proklat, proklat budiž můj otec na věky věkův!“
Rozkousl poslední slovo takřka ve dví a s vytřeštěným zrakem naslouchal chvíli.
Pak se zachechtal jako ďábel. I mně se zdálo, že Wassertrum vedle tiše sténal.
„Odpusťte, mistře Pernathe,“ pokračoval po chvíli Charousek divadelně přidušeným hlasem, „odpusťte mi, že mne to přemohlo, ale je to mou ranní i večerní modlitbou, aby Všemohoucí ráčil způsobiti, by můj otec — ať je to kdokoliv — sešel jednou nejstrašnějším koncem, jaký si jen lze pomysliti.“
Chtěl jsem bezděky něco namítnouti, ale Charousek mne rychle předešel:
„A nyní, mistře Pemathe, přicházím k prosbě, již vám chci přednésti:
Pan Wassertrum měl kdysi chráněnce, jejž nade vše miloval. Snad to byl jeho synovec. Praví se dokonce, že to byl jeho syn, ale tomu nevěřím, neboť pak by se přece byl jmenoval, jako otec, kdežto v skutečnosti slul Wassory, Dr. Theodor Wassory.
