sobeckost lidí ho roztrpčila a vštípila mu do srdce hlubokou, nevyléčitelnou, ale — žel bohu až příliš oprávněnou nedůvěru!
Jsem lékařem duše, ale i můj cit mi praví, tak je to nejlépe: pan Wassertrum nezví nikdy — ani z mých úst ne — jak vysoce ho cením. — Tím bych jen zasel pochybnosti do jeho nešťastného srdce. A toho jsem dalek. Raději nechť mne považuje za nevděčníka!
Mistře Pernathe!
Já sám jsem nešťastný člověk a vím už od malička, co to znamená, státi v světě sám a opuštěn! Vždyť ani neznám jména svého otce. Ani svou matičku jsem nikdy tváří v tvář neviděl. Jistě že umřela, když jsem byl ještě maličký…“
Charouskův hlas byl podivně tajemným a důtklivým. „To jediné vím určitě, že byla z oněch hluboce založených povah, jež nikdy nedovedou říci, jak neskonale milují, z povah, k nimž náleží i pan Aaron Wassertrum!
Mám ve svém chudičkém majetku vytržený list z deníku své matičky — nosím ho stále na prsou, a tam stojí, že ač byl můj otec ohyzdný, přece jen ho milovala tak, jak ještě žádná smrtelná žena na zemi muže nemilovala!
A přece se zdá, že mu to nikdy neřekla. — Snad z těchže důvodů, z nichž na př. já nikdy nemohu říci panu Wassertrumovi, a kdyby mi i srdce puklo, jak hlubokou vděčnost k němu cítím!
Ale ještě něco vysvítá z deníku mé matky, i když toho se jen dohaduji, neboť některé věty jsou slzami smyty až k nečitelnosti — totiž to, že můj otec —
