Vrabci s promočeným peřím seděli bez hnutí na dešťových okapech.
Kamkoliv jsem pohlédl, všude nebarevná rozmrzelost. Ve mně bylo vše roztrháno, rozryto.
Polštář na mé lenošce — jak byl vyplávlý! Ze všech koutů draly se ven žíně.
Měl bych ji poslati k čalouníkovi — eh co! Ať to zůstane, jak je to, ještě po jeden pustý lidský věk, až se z ní stane nepotřebné haraburdí!
A tamhle — jak nevkusné, neúčelné hadry, ty nitěné cáry na oknech!
Proč z nich raději neukroutím provaz, abych se měl na čem oběsiti?!
Pak bych aspoň nemusel viděti tyto věci, jež urážejí můj zrak, a ta šedivá, rdousící mne beznaděj — byla by ta tam! Jednou pro vždy!
Ano! To by bylo nejmoudřejší! Učiniti konec všemu…
Ještě dnes.
Ještě teď — dopoledne. Ani k obědu nepůjdu. — Odporná myšlenka, odpraviti se se světa s plným žaludkem. Ležeti na vlhké zemi a míti v sobě neztrávené, hnijící pokrmy!
Kdyby jen už nechtělo svítiti slunce a nechtělo mi zase v srdci vznítiti svou drzou lež o radosti ze života!
Ne! Já se už nedám ošáliti, nechci už býti déle míčem hloupého, bezúčelného osudu, jenž mne zvedal do výše a pak mne zas nechával ležeti v kalužích, jen proto, abych doznal pomíjejícnost všeho pozemského. Vždyť jsem to už dávno věděl, vždyť to ví každé dítě, každý pes na ulici!
Ubohá, ubohá Miriam!
