Rozhlédl jsem se, díval se do výše:
Nikdo!
Otevřené domovní dveře, nad těmi diskretně malá, červená svítilna… a v průjezdu stojí jasná jakási postava:
A zase:
„Pane Pernathe! Pane Pernathe!“ šepotem.
Vstoupil jsem udiven do chodby — tu objaly můj krk vřelé, ženské ruce a v záři světla, jež sem padalo z pootevřených dveří, jsem poznal, že mne to Rosina tak vášnivě obejímá a líbá…
Lest.
Šedivý, slepý den.
Spal jsem dnes dlouho, velice dlouho, beze snů, bez vědomí, jako zdánlivě mrtvý.
Má stará posluhovačka dnes nepřišla, nebo snad zapomněla zatopiti.
V kamnech ležel studený popel.
Prach na nábytku.
Podlaha nezametena.
Otřásaje se zimou, chodil jsem sem a tam.
Protivný zápach vydýchané kořalky šířil se po pokoji. Můj plášť a mé šaty páchly po zastaralém tabákovém kouři.
Otevřel jsem rychle okno, ale zase jsem je zavřel; studený, špinavý dech z ulice byl nesnesitelný.
