Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/208

Tato stránka nebyla zkontrolována

Rozhlédl jsem se, díval se do výše:

Nikdo!

Otevřené domovní dveře, nad těmi diskretně malá, červená svítilna… a v průjezdu stojí jasná jakási postava:

A zase:

„Pane Pernathe! Pane Pernathe!“ šepotem.

Vstoupil jsem udiven do chodby — tu objaly můj krk vřelé, ženské ruce a v záři světla, jež sem padalo z pootevřených dveří, jsem poznal, že mne to Rosina tak vášnivě obejímá a líbá…


Lest.

Šedivý, slepý den.

Spal jsem dnes dlouho, velice dlouho, beze snů, bez vědomí, jako zdánlivě mrtvý.

Má stará posluhovačka dnes nepřišla, nebo snad zapomněla zatopiti.

V kamnech ležel studený popel.

Prach na nábytku.

Podlaha nezametena.

Otřásaje se zimou, chodil jsem sem a tam.

Protivný zápach vydýchané kořalky šířil se po pokoji. Můj plášť a mé šaty páchly po zastaralém tabákovém kouři.

Otevřel jsem rychle okno, ale zase jsem je zavřel; studený, špinavý dech z ulice byl nesnesitelný.