abych omámil svou sžíravou touhu po polibcích Angelininých aspoň na pár hodin?
Rychle jsem tam zamířil.
Jako trojlístek mrtvých seděli nad červotočivým, starým stolem, — všichni tři: bílé dýmky s dlouhými troubeli mezi zuby a pokoj plný kouře.
Mohl jsem sotva rozeznati rysy jejich tváří, tak polykaly tmavohnědé stěny sporé světlo staromódní visací lampy.
V koutě sedí hubená, nemluvná, zvětralá sklepnice se svým věčným pletením v ruce, s bezbarvým pohledem a se žlutým, kachním zobákem!
Mdle červené portiéry visí před zavřenými dveřmi, takže sem hlasy hostí z vedlejšího pokoje zaléhají jen co slabé bzučení roje včel…
Vrieslander, maje na hlavě svůj kuželovitý klobouk s rovnými okraji, se svými valousy, s olovnatě šedivou barvou ve tváři a s jizvou pod okem, vyhlížel jako opilý Hollanďan ze zapomenutého století.
Josua Prokop zastrčil si vidličku do svých uměleckých kadeří, praskal bez ustání svými strašidelně dlouhými kostnatými prsty a díval se s obdivem na Cvaka, jenž se namáhal obléci břichaté láhvi arakové purpurový pláštík loutky.
„To bude Babinský,“ vysvětloval mi Vrieslander zcela vážně. „Vy nevíte, kdo to byl Babinský? Cvaku, vypravujte rychle Pernathovi, kdo to byl Babinský!“
„Babinský byl,“ začal Cvak okamžitě, aniž byť jen na vteřinu odvrátil zrak od své práce, „kdysi
