Nic naplat: musím někoho vzbuditi, aby mi ukázal cestu, řekl jsem si. Ku podivu, že zde zakončuje ulici dům, větší než druhé a zdánlivě obývatelný? Nepamatuji se už, že bych ho zde byl viděl.
Je asi bíle natřen, že z mlhy tak jasně svítí? Procházím brlením, pak jdu úzkým pruhem zahrady a přitiskuji obličej na okna: všude tma. Klepám na okno.
Tu vejde uvnitř prastarý muž, s hořící svíčkou v ruce, dveřmi a jde stařecky vratkým krokem až do prostřed pokoje, zůstane státi, otočí zvolna hlavu k zaprášeným alchymistickým retortám a pažbám na zdích, zírá upřeně na obrovské pavučiny v rozích a upře pak nepohnutě svůj zrak na mne.
Stín jeho lícních kostí padá mu na oční důlky, takže to vypadá, že jsou prázdny, jako u mumie.
Je zřejmo, že mne nevidí.
Klepám na sklo.
Neslyší mne. Jde beze zvuku jako náměsíčník opět z pokoje.
Čekám marně.
Klepám na domovní dveře: nikdo mi neotevírá —
Nezbylo mi, než tak dlouho hledati, až jsem konečně nalezl východ z ulice…
Nebylo-li by nejlépe, abych ještě šel mezi lidi — uvažoval jsem.
K svým přátelům: Cvakovi, Prokopovi, Vrieslanderovi do „starého Ungeltu“, kde budou určitě,