Má noha nahmatávala široké, kamenné stupně schodiště, posypaného hrubým pískem.
Kde jsem to byl?
Slepá ulička, jež vedla vzhůru?
Hladké zdi zahrad v pravo i v levo? Holé větve stromu visely přes zeď. Zdá se, že visí s nebe: kmen je skryt za zdí mlhy. —
Několik prohnilých, tenkých větvi padá s praskotem dolů, jak jen se jich dotkne můj klobouk a spadá po mém plášti dolů, do šedé propasti, jež kryje mé nohy.
Pak zářivý bod: jediné světlo v dáli — kdesi — záhadně — mezi nebem a zemí.
Zabloudil jsem asi. Jsou to jistě „staré zámecké schody“ vedle teras Fürstenbergské zahrady. —
Pak dlouhý kus hlinité půdy. — Dlážděná cesta.
Masivní stín tyčí se vysoko přede mnou, hlavu maje v černé, tuhé noční čepici: „Daliborka“ — hladomorna, v níž kdysi zmírali lidé, mezitím co králové pod ní v „Jelením příkopu“ pořádali štvanice na divokou zvěř.
Úzká, točitá ulička se střílnami, točená chodba, v níž tak tak že projdou ramena a stál jsem před řadou domečků, z nichž žádný nebyl vyšší, než já sám.
Když jsem zvedl ruku, dosáhl jsem na střechu.
Byl jsem v „Zlaté uličce“, kde v středověku adepti alchymie rozžhavovali kámen mudrců a otravovali paprsky měsíce.
Odsud nevedla jiná cesta ven, než táž, kterou jsem přišel.
Než nenašel jsem už průlomu ve zdi, jímž jsem sem vnikl, nýbrž narazil jsem na dřevěné brlení.
