„Dostanete návštěvu, pane Pernathe!“
Hedvábné šaty zašustily na chodbě.
Prudké zaklepání. Pak:
Angelina!
Miriam chtěla odejíti.
Zadržel jsem ji.
„Smím představiti? Dcera milého mého přítele — paní hraběnka —“
„Ani k vám přijeti nelze! Všude je dláždění vytrháno. Kdy se už konečně přestěhujete do nějaké slušnější končiny, mistře Pernathe? Venku taje sníh a nebe jásá, že se hruď div nerozskočí a vy trčíte zde ve své krápníkové jeskyni jako stará žába — — Apropos! Včera jsem byla u svého klenotníka, víte-liž, že mi řekl, že jste největší umělec, nejjemnější rytec gemm, jaký dnes existuje, ba snad i největší umělec, jaký kdy žil!“
Angelina hovořila jako vodopád. Byl jsem okouzlen.
Viděl jsem jen její zářivé, modré oči, malé nožky v drobounkých lakových botičkách, viděl jsem, jak její rozmarná tvářička vykukuje ze záplavy kožišin a jak lalůčky jejích oušek se zardívají.
Popřála si sotva času k vydechnutí.
„Na rohu stojí můj povoz. Bála jsem se už, že vás nezastihnu doma. Doufám, že jste ještě neobědval? Pojedeme nejdříve — ano — kam pojedeme nejdříve? Nejdříve pojedeme — ano — počkejte… tedy snad do Stromovky, nebo zkrátka: kamkoliv do přírody, kde lze cítiti pučení a rašení už ve vzduchu.
Pojďte, pojďte, vezměte si klobouk. A pak budete jísti u mne a žvatlati budeme až do večera. Vezměte
