jsem — — — (náhle se zamlčela a já uhodl, že v ní bylo ještě něco jiného, o čem mi nikdy nemluvila, snad celá síť neviditelných událostí, podobných mým — —) „ale to sem nepatří; i kdyby se někdo objevil, jenž by uzdravoval nemocné pouhým vkládáním ruky, nemohla bych to nazvati zázrakem. Teprve když neživá látka — země — je duchem oživena a když zákony přírody se lámou, teprve pak je dosaženo toho, po čem toužím, od té doby, kdy jsem vůbec začala přemýšleti. — — —
Otec řekl mi kdysi: jsou dvě stránky kabbaly: magická a abstraktní, jež se nikdy nemohou krýti.
Magická může ovšem abstraktní k sobě přitáhnouti, nikdy však naopak.
Magická stránka kabbaly je dar, druhá stránka může býti dobyta, i když je k tomu zapotřebí pomoci vůdcovy.“
Navázala opět na první nit:
„A právě po onom daru žízním; čeho si mohu dobýti, je mi lhostejno a bezcenno jako prach.
Mám-li pomysliti, že mohou nastati doby, jak jsem už řekla, kdy bych musela žíti zcela bez zázraků,“ — — viděl jsem, jak se její prsty křečovitě zkřivily, a byl jsem přitom bičován trpkou, kajícnou lítostí — „tu myslím, že bych umřela jen pouhým pomyšlením.“
„Je to snad také důvodem, pro který jste si přála, aby se div nebyl nikdy stal?“ bádal jsem.
„Jen z části. Je tu ještě něco jiného. Já — já —“ přemýšlela chvíli, „nebyla jsem dosud zralou, abych zažila zázrak v této formě. To je to. Jak vám to mám vyložiti? Představte si, prosím, jen co příklad