Bodlo mne to.
„Nesmíte si tak příliš přibírati ten — ten — zázrak, Miriam!“ domlouval jsem jí. „Neslíbila byste mi to, pro naše přátelství?“
Slyšela úzkost z mých slov a dívala se na mne udiveně.
„Kdyby vás to tak nevzrušovalo, těšil bych se s vámi, ale takhle? Víte-li, že mám o vás vážné obavy, Miriam? O — o — jak to mám říci? O vaše duševní zdraví. Nepojímejte to tak doslovně, ale já bych si skoro přál — aby — aby ten zázrak nikdy nebyl nastal.“
Očekával jsem, že mi bude odporovati, ale ona jen přikývla jsouc pohroužena do myšlenek.
„Sžírá vás to. Nemám-li pravdu, Miriam?“
Vzchopila se:
„Mnohdy bych si také skoro přála, aby ten zázrak nebyl nastal!“
Znělo mi to jako paprslek naděje.
„Pomyslím-li,“ mluvila zcela zvolna a jako Ve snách, „že by mohly nastati časy, kdy bych musela žíti bez zázraků…“
„Ale vy přece můžete býti přes noc bohata a pak nepotřebujete,“ vskočil jsem jí bez rozvahy do řeči, hned jsem však zmlkl, zpozorovav zděšení v její tváři. „Rozumějte mi, co tím míním: vy můžete přirozeným způsobem býti zbavena všech svých starostí, a zázraky, jež pak zažijete, budou duševního rázu — budou to vnitřní události.“
Zavrtěla hlavou a řekla tvrdě:
„Vnitřní události nejsou žádné zázraky. Je dosti ku podivu, že jsou lidé, kteří vůbec žádných nemají. — Od svého dětství, den ze dne, noc z noci zažila
