volán, abych provedl malé opravy na drahých starožitnostech.
Pojednou slyším vedle pronikavý výkřik. Uděšeně poslouchám.
Železné dveře na půdu prudce rachotí, v nejbližší chvíli vrazí do mého pokojíka nějaká dáma.
S rozpuštěným vlasem, bledá jako stěna, se zlatitou brokátovou látkou přehozenou přes nahá ramena.
„Mistře Pernathe, ukryjte mne, — pro Boha živého! — neptejte se, ukryjte mne zde!“
Dříve než jsem mohl odpověděti, byly dveře mé komůrky opět otevřeny a hned zase prudce přiraženy.
Jedinou vteřinu zašklebil se obličej vetešníka Aarona Wassertruma, jako ohyzdná maska ve dveřích mého pokojíka.
Okrouhlá, svítící skvrna vystupuje přede mnou a opět rozeznávám v záři úplňku nohy svého lůžka.
Ještě tíží mne spánek jak těžký, vlnatý plášť a jméno Pernath zlatými písmeny vyvstává v mé vzpomínce.
Kde jen jsem četl toto jméno?
Athanasius Pernath?
Myslím, myslím, že před dávnou, dávnou dobou jsem si kdysi kdesi vyměnil klobouk a divil jsem se, že mi tak dobře sedí, když přece právě já mám tak podivnou formu hlavy?
A podíval jsem se dovnitř klobouku — tehdy — a, ano, ano, tam to stálo zlatými písmenami na bílé podšívce:
Athanasius Pernath.
