i nadzemských věcech položil. A on jen na to čekal, ale žízeň po tajemném nebyla tak silnou, jako dusno mé krve a prosákla brzo v suché půdě mého rozumu.
Poslal jsem pryč zjevení toto, aby bylo zrcadlem Angelininým a ono se scvrklo v písmenu „Aleph“, pak zase vzrostlo, stálo zde co olbřím — žena, zcela nahá, jak už jsem to viděl jednou v knize Ibbur, s pulsem jako zemětřesení; naklonila se nade mnou a já dýchal opojnou vůni jejího horkého masa —
Což Charousek stále ještě nepřišel?
Zvony pěly s kostelních věží.
Čtvrt hodiny jsem chtěl ještě počkati — pak ale ven!
Oživenými ulicemi toulati se mezi svátečně oděnými lidmi, vmísiti se do veselé tlačenice ve čtvrti bohatých, viděti krásné dámy s koketními tvářemi, s malými rukami a nožkami.
Snad při tom potkám náhodou Charouska — omlouval jsem se sám před sebou.
Sundal jsem s police na knihy starožitnou hru taroků, abych spíše zabil čas.
Snad z obrazů získám popud k vytvoření nějaké kameje?
Hledal jsem pagáta.
Nikde.
Kam se jen poděl?
Prohlížel jsem znovu celou hru a ztratil jsem se v myšlenkách na skrytý význam vyobrazení na kartách. Hlavně tenhle „oběšenec“…
Co asi znamenal?
