Pak jsem si sedl těsně naproti němu, maje pevně v úmyslu skoncovati s ním tuto věc, pokud se týkala Angeliny. A to jednou pro vždy. Nepůjde-li to po drobém, přinutím ho, aby konečně zahájil nepřátelství a aby předčasně vystřílel svých pár slabých šípů.
Aniž jsem dbal jeho křiklavého přerušování, řekl jsem mu přímo, že vyděračství jakéhokoliv druhu — zdůraznil jsem toto slovo — se nezdaří, ježto ani jediné ze svých obvinění nebude moci doložiti důkazy a já se svědectví — ačli vůbec bude možno, že by k svědectví došlo — se vší určitostí dovedu vyhnouti.
Řekl jsem mu, že je mi Angelina příliš blízkou, abych ji ve chvíli tísně nezachránil a to za jakoukoliv cenu, třeba i za cenu křivé přísahy!
V jeho obličeji chvěl se každý sval; jeho zaječí pysk vytáhl se až k nosu, on skřípal zuby a skákal mi do řeči, jako podrážděný krocan:
„Chci já něco od tý duksel? Tak poslechnou přece —“
Byl rozčilen pomyšlením, že se nedám zmásti.
„Mně jde jen o Savioliho, o toho prokletého psa — o toho — toho -“ vyjelo z něho pojednou vztekle.
Lapal po vzduchu.
Rychle jsem zmlkl. Konečně byl tam, kde jsem ho chtěl míti. Ale hned se vzpamatoval a díval se zas upřeně na mou vestu.
„Poslechnou, Pernathe,“ nutil se napodobiti chladnou, rozvážnou řeč obchodníka. „Oni mluví jen a jen o tý du — o tý paničce. No dobře. Je
