kdyby to prasklo, cooo?“ řinulo se mu náhle z úst, bez úvodu, při čemž udeřil pěstí do stolu.
Bylo cosi pozoruhodně děsivého v náhlosti, s jakou dovedl přeskakovati s jednoho způsobu řeči na druhý, s lichotek náhle do brutálností. Bylo mi hned jasno, že většina lidí, hlavně ženy, octla se hned v jeho moci, jakmile měl proti nim jen nějakou zbraň.
Chtěl jsem vybuchnouti, chytiti ho za krk a vyhoditi ze dveří — to bylo mou první myšlenkou. Pak ale jsem si rozvážil, nebylo-li by moudřejším, dříve ho důkladně prozkoumati.
„Nerozumím věru, pane Wassertrume, co tím míníte,“ snažil jsem se své tváři dodati co nejhloupějšího výrazu. „Duksel? Co je to duksel?“
„Mám je snad učit německy?“ odsekl mi hrubě. „Ale to jim povídám, až to praskne, budou muset u soudu zvednout ruku! Rozuměli mi?“
A začal křičeti:
„Mně do ksichtu nebudou moci přísahat, že „ta“ od vedle,“ ukázal palcem k atelieru, „k nim sem nepřiběhla a že neměla na sobě nic jinýho než tepich.“
Zuřivost mi vstoupila do očí. Chopil jsem lotra za prsa a lomcoval jsem jím.
„Budete-li ještě takovým tónem mluviti, přelámu vám všechny kosti. Rozumíte?“
Šedivý jako popel klesl na židli a koktal: „Co je? Co je? Co chtějí? Já přec jen myslím…“
Přešel jsem svůj pokoj sem a tam, abych se uklidnil.
Neposlouchal jsem ani, co k svému ospravedlnění koktal.
