Chvíli váhal, pak ale mne chytil pevně v zápěstí a táhl mne k oknu.
Zvláštní, nemotivovaný způsob, jakým to učinil, připomněl mi to, jak před několika dny hluchoněmého Jaromíra stejným způsobem vtáhl do své peleše.
Křivými prsty držel mi před očima jakýsi lesklý předmět:
„Co myslejí, pane Pernath, dá se z toho ještě něco dělat?“
Byly to zlaté hodinky, jejichž plášť byl tak promáčknut, jako by ho byl někdo úmyslně zprohýbal.
Vzal jsem ku pomoci zvětšovaci sklo: drobné panty byly napolo utrženy a uvnitř… nebylo zde něco vyryto?
Skoro zcela nečitelně a přece ještě celou řadou čerstvých vrypů rozškrábáno…
Zvolna jsem odhadl:
Zottmann? Zottmann? Kde jen jsem četl toto jméno? Zottmann? Nedovedl jsem se upamatovati. Zottmann?
Wassertrum mi takřka lupu z ruky vyrazil.
„Ve verku není nic, tam už jsem sám koukal. Ale s pláštěm to smrdí.“
„To se dá zklepati a nanejvýš bude třeba na několika místech zaletovati. To vám udělá kterýkoliv zlatník, pane Wassertrume.“
„Ale já chci, aby to byla solidní práce, vědí? Jak se říká: umělecká,“ přerušil mne chvatně.
Skoro úzkostně.
„Nu dobře, záleží-li vám na tom…“