Nebo snad roztíti uzel? Zasvětiti jejího otce a prositi ho o radu? Ruměnec studu zalil mi tvář.
K tomu kroku bylo dosti času, až selžou všechny ostatní prostředky.
Jen hned se pustiti do díla, nezameškati ani chvilky.
Napadla mě šťastná myšlenka: musel jsem Miriam pohnouti k něčemu zvláštnímu, musel jsem ji vytrhnouti na pár hodin z obvyklého okolí, aby ji ovanuly nové dojmy.
Najmeme si povoz a pojedeme na procházku. Mineme-li židovské město, kdo nás bude ve městě znáti?
Snad ji bude zajímati pohled na zřícený most?
Nebo ať jede s ní starý Cvak, nebo některá z jejích bývalých přítelkyň, styděla-li by se jeti se mnou.
Byl jsem pevně rozhodnut, že neuznám žádné námitky — — —
Na prahu byl bych málem kohosi porazil.
Wassertrum!
Nejspíše se mi díval klíčovou dírkou do pokoje, neboť byl sehnut, když jsem do něho vrazil.
„Hledáte mne?“ zeptal jsem se drsně.
Zakoktal svým nemožným žargonem pár slov na omluvu; pak přisvědčil.
Vyzval jsem ho, aby vešel dál a aby si usedl, ale on zůstal státi u stolu a křečovitě točil v rukou okraj klobouku.
Na jeho tváři a v každém jeho pohybu zračilo se hluboké nepřátelství, jež hleděl marně zakrýti.
Ještě nikdy neviděl jsem tohoto muže tak blízko. Jeho děsná šerednost nebyla příčinou jeho odpor-
