zraky, jak často jsem, co dítě, i později, přihlížel soše svaté Luitgardy a všech ostatních, kteří teď pochováni leží v zpěněných vlnách řeky.
Ty četné, milé maličkosti, jež jsem v mládí nazýval svými, viděl jsem opět v duchu, i svého otce a matku a houf kamarádů. Jen na dům, kde jsme bydleli, jsem se už nedovedl upamatovati.
Věděl jsem, že i ten dům bude jednoho dne, kdy se toho nejméně naději, najednou přede mnou státi, i zaradoval jsem se velice.
Pocit, že se ve mně pojednou vše tak přirozeně a jednoduše vyvíjelo, byl nadmíru příjemný.
Když jsem předevčírem z kasety vyňal knihu Ibbur, nebylo na ní pranic podivného, byla to prostě stará v pergamenu vázaná a iniciálkami zdobená kniha. To se mi zdálo takřka samozřejmým.
Nedovedl jsem pochopiti, že mohla kdy strašidelně na mne působiti.
Byla psána hebrejsky, tedy řečí mně naprosto nesrozumitelnou.
Kdy si asi neznámý pro ni přijde?
Radost ze života, jež se mezi prací tajně dostavila, probudila se znovu v své plné posilňující svěžesti a zaplašila noční myšlenky, jež mne opět chtěly ze zadu napadnouti.
Rychle jsem vzal obraz Angelinin — odřízl jsem už dříve věnování, jež stálo dole — a políbil jsem ho.
To vše bylo tak pošetilé a nesmyslné, ale proč nesníti jednou o štěstí, proč nezachytiti blýskavou, přítomnost a netěšiti se jí jako mýdlovou bublinou?
Nemohlo se snad skutečně splniti, co mi zde touha mého srdce vykouzlovala?
Bylo to tak zcela nemožným, abych se přes noc
