Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/163

Tato stránka nebyla zkontrolována

Cítil jsem se pojednou tak slabým, že se pode mnou třásla kolena a já si musel sednouti.

„Buď klidný,“ řekl jasně jakýsi hlas vedle mne. „Buď klidný. Dnes je Lelšimurim, noc ochrany“ —


Bouře zvolna ustávala a ohlušující rachot ustoupil jednotvámému bubnování krup na střechu.

Umdlenost mých údů znovu vzrostla: jen tupě a polo ve snu mohl jsem vnímati, co se kolem mne dálo.

Kdosi z kruhu pronesl slova:

Koho hledáte, není zde.“

Ostatní odpověděli cosi v cizí řeči.

Na to řekl první opět tiše nějakou větu a v ní bylo obsaženo jméno.

Henoch“; ostatním jsem však nerozuměl: vítr zanášel sem příliš hlučně rachot praskajících ker na řece.


Pak vystoupil jeden z kruhu, postavil se přede mne, a ukázal na hieroglyfy na prsou; byly to tytéž písmeny, jež byly i na hrudi druhých. Pak se mne ptal, dovedu-li je čísti.

A když — blábole únavou — jsem odvětil záporně, tu vztáhl ke mně dlaň a písmo objevilo se zářivě na mých prsou, nejdříve latinkou:

CH ABRAT ZEREH AUR BOCHER

na to pak se zvolna měnilo v neznámé mi písmo.

Já pak upadl v hluboký, bezesný spánek, jakého jsem neznal od oné noci, kdy mi Hillel rozvázal jazyk.