Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/16

Tato stránka byla zkontrolována

Tušil jsem, že právě tato neustávající muka mrzákova jsou draždidlem, jež ženou Rosinu k tomu, splétati se zas a zas s jeho bratrem.

Kdykoliv její náklonnost a poddajnost ochabuje, tu vždy vymýšlí si Lojza nové a nové ohavnosti, aby Rosininu smyslnost na novo vznítil.

Tu dávají se zdánlivě nebo skutečně hluchoněmým dopadnouti a vylákají zuřivce záludně za sebou do tmavých chodeb, kde nastrojí zlomyslné pasti z rezavých obručí, jež vyletí do výše, šlápneme-li na ně, nebo z železných hrábí, obrácených špičkami nahoru, pasti, do nichž Jaromír bez milosti padá a krvavě se zraňuje.

Čas od času vymýšlí si Rosina na vlastní vrub něco pekelného, jen aby jeho muka na nejvyšší míru napjala.

Pak rázem změní své chování k Jaromírovi a tváří se, jako by náhle na něm nalézala zalíbení.

Se svou věčně smějící se tváří sděluje chvatně mrzáku věci, jež ho rozčilují až k šílenství; vymyslila si k tomu mluvu znamení, zdající se tajemnou a polosrozumitelnou, mluvu, jež hluchoněmého bez pomoci zaplétá do nevypletitelné sítě nejistoty a sžírajících nadějí.

Viděl jsem ho jednou státi před ní na dvoře, a ona mluvila s tak prudkými pohyby rtů a s tak vášnivou gestikulací, že se mi zdálo, že se každé chvíle v divokém vzrušení shroutí.

Po tváři tekl mu pot z nadlidského úsilí, pochopiti smysl úmyslně tak nejasného, chvatného sdělení.

A celý příští den číhal pak v horečném očekávání na tmavých schodech jiného, polozbořeného domu, jenž stojí v pokračování úzké, špinavé Hampejzské