Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/156

Tato stránka nebyla zkontrolována

Nebylo-li by lépe, abych prostě dopisy spálil a tak se rázem zbavil starostí o ně?

Už jsem hledal klíč ve vestě — ale což to muselo býti hned? Zůstalo mi přece dosti času až do rána!

Nejdříve světlo!

Nemohl jsem najíti zápalky.

Byly-li dveře zamčeny? Šel jsem pár kroků zpět. Zase jsem se zastavil.

Proč pojednou tato úzkost?

Chtěl jsem si vyčítati zbabělost: myšlenky mi uvízly. Prostřed věty.

Bláznivá myšlenka mne napadla:

Rychle, rychle vystoupiti na stůl, vytáhnouti za sebou židli a „tomu“, co se zde po podlaze plazilo, rozbíti shora lebku, přiblíží-li se to ke mně.

„Ale zde přece není nikdo,“ řekl jsem si nahlas rozzlobeně, „což jsi se kdy v životě už bál?“

Nepomohlo to. Vzduch, jejž jsem vdechoval, byl řídký a řezavý, jako ether.

Kdybych jen něco byl viděl: nejhroznější, co si lze představiti! Mžikem by má bázeň zmizela.

Nepřišlo nic.

Zaryl jsem oči do všech koutů:

Nic.

Všude jen známé mi věci: nábytek, truhlice, svítilna, obraz, nástěnné hodiny — neživí, staří, věrní přátelé.

Doufal jsem, že se před mým zrakem promění a dají mi příčinu k zrakové halucinaci a zároveň i důvod k rdousící mne úzkosti.

Ani to nebylo.

Ony zůstaly ztrnule věrny své bývalé podobě.