Mohl jsem mu jen beze slova stisknouti ruku a — jíti.
Vyprovázel mne až přede dveře, a když už jsem šel po schodech vzhůru a ohlédl jsem se, tu jsem viděl, že zůstal státi a vlídně mi kyne, ale tak, jako někdo, jenž by rád ještě něco pronesl, ale nesmí — —
Úzkost.
Měl jsem v úmyslu, vzíti si jen plášť a hůl a jíti k večeři do malé hospůdky „V starém Ungeltu“, kde Cvak, Vrieslander a Prokop sedávali každý večer až do pozdní noci a navzájem si vypravovali ztřeštěné historky.
Sotva však jsem vkročil do svého pokoje, spadl se mne tento úmysl, — jako by mi nějaké ruce odtrhly sukno, nebo něco, co jsem nosil na těle.
Ve vzduchu leželo napětí, jež jsem si nedovedl vyložiti, jež však zde bylo, jako cosi hmatatelného. V několika vteřinách zmocnilo se mne toto napětí tak prudce, že jsem opravdu nevěděl, co dříve: mám-li rozsvítiti, či zamknouti dveře, sednouti si, či choditi sem tam.
Vplížil se snad někdo za mé nepřítomnosti do mého pokoje a schoval se zde? Byl jsem snad nakažen úzkostí toho člověka, že bude mnou odhalen? Byl snad zde Wassertrum?
Sáhl jsem za záclony, otevřel jsem šatník, nahlédl do vedlejšího pokoje — nikdo.
I kaseta stála, jako dříve, na svém místě.
