Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/155

Tato stránka nebyla zkontrolována

Mohl jsem mu jen beze slova stisknouti ruku a — jíti.

Vyprovázel mne až přede dveře, a když už jsem šel po schodech vzhůru a ohlédl jsem se, tu jsem viděl, že zůstal státi a vlídně mi kyne, ale tak, jako někdo, jenž by rád ještě něco pronesl, ale nesmí — —


Úzkost.

Měl jsem v úmyslu, vzíti si jen plášť a hůl a jíti k večeři do malé hospůdky „V starém Ungeltu“, kde Cvak, Vrieslander a Prokop sedávali každý večer až do pozdní noci a navzájem si vypravovali ztřeštěné historky.

Sotva však jsem vkročil do svého pokoje, spadl se mne tento úmysl, — jako by mi nějaké ruce odtrhly sukno, nebo něco, co jsem nosil na těle.

Ve vzduchu leželo napětí, jež jsem si nedovedl vyložiti, jež však zde bylo, jako cosi hmatatelného. V několika vteřinách zmocnilo se mne toto napětí tak prudce, že jsem opravdu nevěděl, co dříve: mám-li rozsvítiti, či zamknouti dveře, sednouti si, či choditi sem tam.

Vplížil se snad někdo za mé nepřítomnosti do mého pokoje a schoval se zde? Byl jsem snad nakažen úzkostí toho člověka, že bude mnou odhalen? Byl snad zde Wassertrum?

Sáhl jsem za záclony, otevřel jsem šatník, nahlédl do vedlejšího pokoje — nikdo.

I kaseta stála, jako dříve, na svém místě.