na mne s úsměvem, políbil mne na čelo a přejel mi rukou přes oči. — — —
A od toho okamžiku až podnes uhaslo ve mně veškero hoře nad ztrátou matky.
Ani slzy nemohla jsem už uroniti, když ji pochovávali; viděla jsem slunce jako zářivou ruku Boží na nebi a divila jsem se, proč lidé pláčí; můj otec šel vedle mne za rakví a kdykoliv jsem naň pohlédla, vždy se na mne tiše usmál a já cítila, jak se lidí zmocnila hrůza, když to viděli.“
„A jste šťastna, Miriam? Zcela šťastna? Není cosi hrozného v myšlence, že taková bytost je vaším otcem, bytost, jež vyrostla nad veškero lidstvo?“ — ptal jsem se tiše.
Miriam zavrtěla radostně hlavou:
„Já žiji v blaženém jakémsi snu. — Když jste se mne před chvílí ptal, pane Pernathe, nemám-li starostí a proč zde bydlíme, musela jsem se téměř smáti. Což je příroda krásnou? Nu ano, stromy jsou zelené a nebe je modré. Ale to vše si dovedu daleko lépe představiti, zavru-li oči. Musím tedy, chci-li to viděti, opravdu seděti na louce? — — A trochu té bídy a — a — hladu? To je tisíckrát vyváženo nadějí a očekáváním.“
„Očekáváním?“ ptal jsem se udiven.
„Očekáváním zázraku. Neznáte to? Ne? Pak jste ale velice, velice ubohý člověk. — Že tak málo lidí zná! Pohleďte, to je také příčinou, proč nikdy nevycházlm a s nikým se nestykám. Měla jsem sice dříve několik přítelkyň — ovšem židovek, jako jsem sama — ale netrvalo to dlouho. Ony nerozuměly mně a já zase jim. Mluvila-li jsem o zázracích, tu se domnívaly, že žertuji, ale když viděly, že
