Tak byl počátek.
Co pak následovalo, stalo se automaticky. Jako štika musí se mechanicky zakousnouti — ať chce, nebo ne — plave-li kolem ní v pravý okamžik lesklý předmět.
Zašantročení mé matky zdálo se Wassertrumovi co přirozený následek. Uspokojilo to zbytek dřímajících v něm vlastností: touhu po zlatě, a perversní rozkoš v sebemučení. — — — Odpusťte, mistře Pernathe,“ — Charouskův hlas zněl tak tvrdě a střízlivě, až jsem se lekl — „odpusťte, že tady tak strašně rozumně řečním, ale jsme-li na universitě, tu nám přijde celá řada blbých knih do ruky; a tu bezděky propadáme idiotismům ve výrazech.“
Abych mu udělal radost, nutil jsem se k úsměvu; vnitřně jsem ovšem cítil, že zápasí s pláčem.
Nějak mu musím pomoci — rozvažoval jsem, musím se aspoň o to pokusiti, bych zmírnil nejméně jeho děsnou bídu, pokud je to v mé moci.
Vzal jsem nenápadně ze zásuvky skříně stozlatovou bankovku, kterou jsem ještě měl doma, a vstrčil jsem ji do kapsy.
„Až se později dostanete do lepších poměrů a až budete vykonávati své lékařské povolání, tu zas nastane mír ve vaší duši,“ řekl jsem, abych dal hovoru smírnější směr — „budete brzo dělati doktorát?“
„Co nejdříve. Jsem to povinen svým dobrodincům. Ale nemá to jinak žádného účelu, ježto jsou mé dny tak jako tak sečteny.“
Chtěl jsem učiniti obvyklou námitku, že snad vidí příliš černě, ale Charousek s úsměvem odtušil:
„Je tak nejlépe. Není to ostatně žádné potěšení
