chápe věcí, jak kašle a pije, a tisícerým jiným podrobnostem, až se mi to zahryzlo do duše, tak že všude na první pohled a s naprostou jistotou najdu toho stopy, kdekoliv vystupují co dědictví po něm.
Později se to takřka stalo manií: odhazoval jsem nevinné předměty, jen proto, že mne mučila myšlenka, že se jich snad dotkla jeho ruka. Jiné opět mi přirostly k srdci; miloval jsem je jako přátele, kteří mu přejí zlo.“
Charousek se na chvíli odmlčel. Viděl jsem, jak v bezvědomí zíral do prázdna. Jeho prsty mechanicky hladily pilník, jenž ležel na stole.
„Když pak několik soucitných učitelů pro mne sebralo peníze a když jsem studoval filosofii a medicínu, a když jsem se mimo to i naučil sám mysliti, — tu teprve se dostavilo poznání, co to jest nenávist: ‚Můžeme tak divoce nenáviděti (jako já to činím) jen to, co je částí nás samých.‘
A když jsem se později dopátral — a zvolna všeho se dověděl — co byla má matka a — a — čím ještě musí býti — žije-li — — a že mé vlastní tělo,“ — odvrátil se, abych mu neviděl do tváře — „je plno jeho hnusné krve, — ano, Pernathe, — proč byste to neměl zvěděti: on je můj otec! — tu, tu mi bylo jasno, kde tkví kořen mé nenávisti.
Časem se mi dokonce zdá, že je zde tajemná souvislost v tom, že jsem souchotinářský a musím plivati krev: mé tělo vzpírá se proti všemu, co pochází od ‚něho‘ a s odporem to od sebe odvrhuje.
Často mne má nenávist provázela až do říše snu a hleděla mne zkonejšiti obrazy všemožných muk, jimž jsem ‚ho‘ směl podrobiti, ale vždy jsem sám
