Po léta jsem nevěděl, že je Dr. Wassory jeho syn, a přece jsem to, abych tak řekl, — cítil.
Už jako malý hoch, kdy jsem nemohl ani tušiti, v jakých vztazích se Wassertrum ke mně nalézá,“ jeho pohled utkvěl vteřinu zkoumavě na mně, „už tehdy byl jsem touto schopností obdařen. Šlapali po mně nohama, tloukli mne, že vskutku nebylo na mém těle místečka, jež by nevědělo, co je to šílená bolest, — trpěl jsem hlad a žízeň, až jsem byl pološílený a z hladu jsem jedl plesnivějicí zemi, ale nikdy jsem nemohl nenáviděti ty, kdož mne mučili. Prostě jsem nemohl. Ve mně nebylo už místa k nenávisti. — Rozumíte mi? A přece byla celá má bytost nenávisti prosycena.
Nikdy mi Wassertrum ničím neublížil, chci tím říci, že mne nikdy nebil ani mi nenadával, když jsem jako malý uličník kolem jeho krámku skotačil, vím to velice dobře — a přece se vše, co ve mně vřelo mstou a zuřivostí, obracelo proti němu. Jen proti němu!
Zajímavo však je, že jsem mu jako malý hoch nikdy neprovedl nějakého kousku. Když tak činili druzí, byl jsem vždy toho vzdálen. Ale celé hodiny vydržel jsem státi v průjezdu a jsa schován za domovními dveřmi, pozorovati upřeně štěrbinou veřejí jeho tvář, až se mi nevysvětlitelným pocitem nenávisti dělaly černé kruhy před očima.
Myslím, že tehdy jsem položil základní kámen k onomu jasnovidectví, jaké se ve mně probudí vždy, kdykoliv vejdu ve styk s osobami, ba i jen s věcmi, jež jsou s ním ve spojení. Dle všeho jsem se tehdy nevědomky naučil na pamět všem jeho pohybům: tomu, jak nosí kabát, tomu, jak se
