A pátral jsem v její tváři, — opatrně, tiše, zcela tiše, aby se neprobudila a abych sondou nedotkl se bolestivé rány.
Úryvkovitě zvěděl jsem, co jsem potřeboval věděti a uložil jsem si to v mysli jako mosaiku:
„Váš manžel ví — — —?“
„Ne, dosud ne; on odcestoval.“
Jednalo se tedy o život Dra Savioliho; Charousek to dobře uhodl.
A poněvadž se jednalo o jeho život a ne o její, proto ke mně přišla. Pochopil jsem, že nemyslí už na to, s něčím se skrývati.
Wassertrum byl opět a opět u Dra Savioliho. Vyhrůžkami a násilím vymohl si cestu až k jeho lůžku.
A dále! Dále!
Co na něm chtěl?
Co chtěl? To zpola uhodla, zpola se dozvěděla: on chtěl — aby — — aby — on chtěl, aby si Dr. Savioli — — — sáhl na život.
Ona zná už i důvody Wassertrumovy nepříčetné nenávisti: „Dr. Savioli dohnal kdysi jeho syna, očního lékaře Wassoryho, k smrti.“
Pojednou mi jako blesk projela hlavou myšlenka: seběhnouti dolů a vetešníkovi vše prozradlti: že Charousek vedl smrtící ránu — zákeřně — a ne Savioli, jenž byl pouhým nástrojem.
„Zrada, zrada!“ vylo mi v mozku, „ty tedy chceš zraditi ubohého, souchotinářského Charouska, jenž tobě i jí chtěl pomoci, a chceš ho vydati pomstychtivosti tohoto lotra?“
