léta mládí — počínaje útlým dětstvím — mučila mne až k smrti vždy nevýslovná žízeň a touha po všem obdivuhodném, po všem, co leží na druhém břehu smrtelnosti. Než vyplnění mé touhy přišlo jako bouře a udusilo výkřik jásotu mé duše svou prudkostí.
Třásl jsem se před okamžikem, kdy budu musiti přijíti k sobě a vše, co se událo, v plné, na dno sžíhající životnosti pocíťovati jako přítomnost.
Jen teď to nemělo ještě přijíti! Dříve okusiti do syta požitku, Nevyslovitelné leskem viděti, jak se ke mně blíží.
Měl jsem to přece ve své moci! Mohl jsem jen jíti do své ložnice, otevříti kassettu, v níž ležela kniha Ibbur, dar Neviditelné!
Jak dávno tomu bylo, kdy se jí má ruka dotkla, když jsem tam ukládal Angelininy dopisy!
Nejasné dunění z venčí, jak vítr chvílemi nahromaděné massy sněhu se střech shazoval dolů před domy; po dunění vždy pausa hlubokého ticha, ježto hustá vrstva sněhu na dláždění dusila každý zvuk.
Chtěl jsem dále pracovati — v tom zavzněly náhle ocelově ostré zvuky kopyt dole na ulici, že až bylo viděti tryskati jiskry.
Bylo nemožno otevříti okno a vyhlédnouti ven: ledové svaly poutaly jeho okraje ke zdivu, a tabule byly až do poloviny bíle zaváty.
Viděl jsem pouze, jak Charousek zdánlivě zcela přátelsky stojí vedle vetešníka Wassertruma — bylo zřejmo, že spolu hovoří — i to bylo jasně viděti, jaký údiv zračil se na jejich tváří, jak rostl
