„Rozumíte tomu, co tím míní?“ obrátil se Cvak ke mně.
Nedal jsem odpovědi a zadržel jsem dech, abych neztratil ani slova z Hillelovy řeči.
Schemajah pak pokračoval:
„Celý život není nic jiného než otázky, stavší se formou a nosící v sobě zárodek odpovědi, a odpovědi, těhotné otázkami. Kdo v tom vidí něco jiného, je blázen.“
Cvak udeřil pěstí do stolu.
„Ano: otázky, jež po každé znějí jinak, a odpovědi, jimž každý jinak rozumí.“
„Na tom právě záleží,“ řekl Hillel vlídně. „Všechny lidi jedinou lžičkou léčiti, je privilegiem jen lékařů. Tázající obdrží tu odpověď, kterou potřebuje: jinak by stvůra nešla cestou své touhy. Myslíte si snad, že naše židovské spisy jen nahodile jsou psány pouze v souhláskách? — Každý si má sám k tomu najítí tajné samohlásky, jež mu podávají smysl, jenž je výlučně jen pro něho určen, nemá-li živé slovo ztuhnouti v mrtvé dogma.“
Loutkář živě odporoval:
„To jsou slova, rabbi, slova! Ať jsem pagát ultimo, jsem-li z toho moudrý.“
Pagát!
To slovo do mne udeřilo jako blesk. Zděšením jsem takřka spadl s židle.
Hillel se vyhnul mému zraku.
„Pagát ultimo? Kdo ví, pane Cvaku, zda se tak opravdu nejmenujete?“ dorážela Hillelova slova k mému sluchu jako ze značné dálky. „Ostatně,
