Řekl to v chůzi, přistoupil k oknu a zahleděl se dolů k vetešníkovu krámku.
„Věje-li vlahý vítr, budí se kořeny. Sladké i jedovaté.“
Cvak na mne vesele zamrkal a kývl hlavou směrem k Hillelovi.
„Kdyby jen rabbi chtěl mluviti, mohl by nám povídati věci, že by nám vlasy vstávaly,“ prohodil polohlasem.
Schemajah se otočil.
„Nejsem „rabbi“, třeba že mám právo nositi ten titul. Jsem jen ubohý archivář v židovské radnici a vedu seznam živých i mrtvých.“
V jeho řeči byl skryt jistý význam — cítil jsem to. I loutkář zdál se to bezděky vyciťovati — byl zcela tich a dlouho z nás nikdo nepromluvil slova.
„Poslyšte, rabbi, pardon: chtěl jsem říci ‚pane Hillele‘,“ začal Cvak po chvíli a jeho hlas zněl nápadně vážně, „chtěl jsem se vás už dávno na něco zeptati. Nemusíte mi odpověděti, nechcete-li, či nesmíte-li — — —“
Schemajah přistoupil ke stolu a hrál si se sklenici s vínem — on nepil — snad mu to zakazoval židovský ritual.
„Ptejte se klidně, pane Cvaku.“
„Víte něco o židovském tajném učení, o kabbale, Hillele?“
„Jen málo.“
„Slyšel jsem, že existuje památka, z níž lze se vyučiti kabbale, zvaná „Sohar“ — —“
„Ano ‚Sohar‘, — ‚kniha lesku‘ — — —
„Vidíte, tady to máme,“ vybuchl Cvak prudce. „Není to do nebe volající nespravedlností, že spis,
