Kde jen Hillel meškal!
Toužil jsem po něm jako po milém, starém příteli.
Podivno, jak mi v málo dnech k srdci přirostl — a přece, přesně vzato, mluvil jsem s ním jen jednou v životě.
Ano, ano: dopisy — její dopisy jsem chtěl lépe uschovati. K svému upokojení, kdybych snad opět byl déle z domova.
Vzal jsem je z truhlice: — v kasetě budou lépe uschovány.
Mezi dopisy vyklouzla jakási fotografie. Nechtěl jsem se na ni podívati; než bylo už pozdě.
Látku z brokátu majíc přes ramena — jako jsem „ji“ po prvé spatřil, když ze Savioliho atelieru ke mně uprchla — tak teď se mi z obrazu dívala do očí.
Šílená bolest se mi zaryla do těla. Četl jsem věnování pod obrazem, aniž jsem chápal slova, četl jsem jméno:
Tvá Angelina.
Angelina!!!
Když jsem toto jméno vyslovil, roztrhla se opona, jež mi zastírala léta mládí, od hora dolů.
Hořem — zdálo se mi, že se zhroutím. Zaryl jsem prsty do vzduchu a skuhral jsem; kousal jsem se do ruky: — — kéž bych zase jen byl slep, Bože na nebi, — kéž bych zase jen žil dál tu zdánlivou smrt jako posud, žebronil jsem.
Bolest mi vstoupila do úst. — Bobtnala. — Chutnala ku podivu sladce — jako krev.
Angelina!!
