Němě a bez hnutí.
Tak jsme si zírali do očí — jeden děsivým obrazem druhého. — — —
Zdaž to také vidí, jak se měsíční paprsky hlemýždí leností přes podlahu prossávají a jak se plazí po zdi, jako ručičky neviditelných hodin v nekonečnu, jak víc a více blednou?
Poutal jsem ho zevně svým zrakem a nic mu nepomáhalo, že se chtěl rozplynouti v jitřním šeru, jež mu oknem přicházelo ku pomoci.
Držel jsem ho pevně.
Krok za krokem jsem s ním zápasil o svůj život — o život, jenž je mým, poněvadž mi už nenáleží.
A když se stával menším a menším a za denního úsvitu zase zalezl do listu karty, tu jsem povstal, šel jsem až k němu a zastrčil jsem ho do kapsy — pagáta.
Stále ještě byla ulice dole pustou a lidu prázdnou.
Prohledal jsem kout komnaty, jenž teď ležel v tupém ranním světle: střepy, tam zrezavělá pánev, zplesnivělé hadry, hrdlo láhve.
Mrtvé věci a přece tak podivně známé.
A rovněž i zdi — jak trhliny a štěrbiny byly v nich zřetelny — kde jen jsem je už viděl?
Vzal jsem hru karet do rukou — svítalo mi v hlavě: nemaloval jsem je kdysi já sám?
Jako dítě?
Před mnoha a mnoha lety?
Byla to prastará taroková hra. S hebrejskými znaky. — Číslice 12 bude jistě „oběšenec“, napadlo mi napolo ve vzpomínce. — Hlavou dolů? S rukama na zádech?