jež zdánlivě bez cíle a bez účelu táhnou se pod ghettem až k řece.
Nedivil jsem se: polovina města byla od nepamětných dob plna podzemních chodeb, a obyvatelé Prahy měli od jakživa dosti pádných důvodů báti se denního světla.
Poněvadž mi nad hlavou pranic nešumělo, byl jsem tedy ještě pod židovským městem, jež je v noci jako vymřelé. A přece se mi zdálo, že už jdu celou věčnost.
Živější ulice a náměstí byly by se prozradily hlučnějším rachotem vozů nad mou hlavou.
Vteřinu mne rdousila obava: což když jdu stále v kruhu?! Což padnu-li do nějaké propasti, zraním-li se, zlomím-li nohu, a nebudu-li moci jíti dále?
Co se pak stane s jejími dopisy v mém pokojíku? Jistě že pak padnou do rukou Wassertrumovi!
Myšlenka na Schemajah Hillela, s nímž jsem letmo spojoval pojem vůdce a zachránce, mne bezděky upokojila.
Pro všechno jsem však přece jen šel pomaleji a tápavým krokem, a držel jsem ruku vzhůru, abych z nenadání nenarazil hlavou, kdyby byla chodba pojednou nižší.
Chvílemi a pak stále častěji narážel jsem nahoře rukou o zeď a konečně snížila se chodba tak velice, že jsem se musel shýbnouti, abych prošel.
Konečně jsem se zdviženou rukou dostal do prázdné prostory.
Zůstal jsem státi a zíral jsem vzhůru.
Pozvolna se mi zdálo, že se stropu padá jemný, sotva pozorovatelný paprsek světla.