nejenom, jak se zrakem čtou, sám v sobě moci zříditi tlumočníka, jenž mi překládá, co instinkty beze slov šeptají, že v tom vězí klíč, jak lze se srozumitelnou řečí dorozuměti s vlastním nitrem.
„Oni mají oči a nevidí a mají uši a neslyší,“ napadlo mi místo z bible co vysvětlení k tomu.
„Klíč, klíč, klíč!“ opakovaly mechanicky mé rty, mezitím co — jak jsem náhle zpozoroval — mi můj duch ony podivné idey předváděl, jako kouzelník své kousky. „Klíč, klíč?“ — — můj zrak padl na zakřivený drát, jejž jsem dosud držel v ruce, týž, kterým jsem si před chvílí otevřel dveře na půdu. A najednou mne mučila divoká zvědavost nahlédnouti, kam asi vedou padací dveře z atelieru.
A bez dalšího rozmýšlení šel jsem znovu do Saviolova atelieru a tahal jsem tak dlouho za kruh, až se mi podařilo desku nadzvednouti.
Nejdříve nic, než temno.
Pak jsem viděl: úzké, příkré schody vedly dolů do hluboké temnoty.
Sestoupil jsem dolů.
Okamžik jsem hmatal po zdi, ale nebralo to konce: výklenky, plné plísně a hniloby, — zákruty, rohy a kouty, — chodby přímo, v levo i v pravo, zbytky starých, dřevěných dveří, křižovatky a pak zase schody, schody, schody, nahoru, dolů.
Matný, dusivý zápach po houbě a prsti vane odevšad.
A stále ještě žádný paprslek světla. Škoda, že jsem s sebou nevzal Hillelovu svíčku!
Konečně plochá, rovná cesta. Dle skřípotu pod nohama jsem cítil, že jdu po písku.
Bude to patrně jedna z oněch nesčetných chodeb,
