»Toť nemožné.«
»A proč?«
»Nepřeháním zajisté, tvrdím-li, že právě my dva jsme z nás ze všech nejzkušenější a tedy jaksi vůdci vší výpravy. Nesmíme se tedy oba vzdáliti; jeden musí zůstati zde. Raději ať jede někdo jiný se mnou.«
»Master Jemmy má pravdu,« připomenul Francis. »Pojedu s ním.«
»Nikoli, mladý příteli. Vy právě jste poslední, jehož pozval bych na dobrodružnou svou cestu.«
»Proč? Hořím touhou, abych společně s vámi objevil neznámé to zvíře!«
»Věřím vám. Lidé vašeho věku rychle odhodlají se k podobnému dobrodružství. Ale cesta je snad nebezpečna, a my vzali jsme mlčky na se odpovědnosť, že budeme o vás pečovati, abychom vás beze škody odevzdali do rukou nešťastného otce vašeho. Nemohu tudíž srovnati se svým svědomím, abych vtáhl vás v nějaké nebezpečenství. Nikoli! Nepojedu-li sám, nechť provází mne někdo jiný.«
»Já pojedu s vámi,« hlásil se chromý Frank.
»Nebudete-li se jen báti mamuta?«
»Já a báti se? Ani mi nenapadá.«
»Ujednáno tedy! Ostatní pojedou dále, a my zaměříme v pravo. Vašemu koni malá ta zajížďka neuškodí a mé herce způsobí opravdové potěšení; bylať zajisté dříve, nežli vzala na se nynější podobu, běhounem anebo listonošem.
»Martin činil sice ještě některé námitky, ale marně. Davy napomenul ještě k opatrnosti, a Vohkadeh znova popsal tábořiště a káral předsevzetí Jemmyovo, jímž vyzývá ducha prérie. Potom nastoupili ostatní přerušenou jízdu, kdežto Jemmy s Frankem ubírali se po stopě k severu.
A že poslednější před sebou měli značnou zajížďku, pobodli své koně, a brzy zmizeli jim s očí ostatní jejich druhové.
Později změnila stopa svůj směr, uhnula se k západu k daleké výšině; vedla tedy rovnoběžně s cestou Davyovou a jeho přátel, ale vzdálena byla od nich aspoň hodinu.
Dlouho cválali Jemmy a Frank mlčky podle sebe. Jemmyova kostnatá herka pilně užívala svých noh, že Frankovu koni značně bylo se namáhati, aby stačil jí v hlubokém písku. Po nějaké době teprve ustoupil namáhavý cval mírnému běhu, a Frankovi poštěstilo se jeti po boku svého soudruha.
