»Duch prérie, myslíš?«
»Ano; neboť není ani člověkem ani zvířetem.«
»Aj! Tož měli by vaši duchové náramně veliké nohy. Či souží snad ducha prérií hostec, a proto obul si plstěné střevíce?«
»Můj bratr neměl by se posmívati. Duch prérií zjevuje se v podobách rozmanitých. Jeho šlépěje sluší s uctivostí pozorovati. Pojeďme tiše dále!«
»Toho neučiním. Musím vyzkoumati, co za tím vězí. Ještě nikdy neviděl jsem takové stopy a proto pojedu podle ní, až zvím, kdo ji zůstavil.«
»Můj bratr vrhne se sám do záhuby. Duch toho nestrpí, aby bylo po něm pátráno.«
»Upokoj se! Kdyby později jednou Jemmy vypravoval o této stopě a neuměl pověděti, od koho pochází, vysmáli by se mi a nazvali by mne lhářem. Bude mi k veliké cti, objasním-li tajemství to.«
»Nezbývá nám času, abychom si tolik zajížděli.«
»Toho také nežádám od vás. Do večera scházejí ještě čtyři hodiny; potom si odpočineme. Zná-li snad můj rudý bratr místo, kde budeme přenocovati?«
»Ovšem. Pojedeme-li rovně dále, přijdeme k místu, kde duje se ve výšině značný otvor. Snižuje se tam údolí, do něhož po cestě hodinové ústí se roklina pobočná. V té budeme tábořiti, neboť je tam hojně křovin a stromův, které zakryjí oheň náš. Také neschází tam pramen, jenž poskytne nám a zvířatům našim s dostatek vody.«
»Najdu vás snadno. Jeďte jen dále! Pojedu tuhle po stopě a potom dostavím se k vám do tábora.«
»Varuji svého bratra ještě jednou!«
»Výstraha nemá zde místa!« zvolal Davy. »Jemmy jedná úplně správně. Bylo by pro nás hanbou, kdybychom nevypátrali, kdo zanechal přepodivné té stopy. Slyšel jsem, že před stvořením světa byla na zemi taková zvířata, vedle nichž vyjímal by se bůvol jako dešťovka vedle parníku na Mississipi. Snad zbyla zde ještě taková obluda a běhá zde v písku, aby ze zrníček jeho vypočítala, kolik století je jí. Myslím, že se mama jmenuje.«
»Mamut,« opravil ho Jemmy.
»Tedy snad mamut. Považte jen, jakou hanbou bylo by pro nás, kdybychom anui nepokusili se vypátrati, kdo původcem je této stopy Pojedu s tebou, Jemmye!«
