»Bydleli jsme tuhle dole na horách v Coloradě. Tenkráte měl jsem ještě matku a k tomu roztomilou sestřičku, která čítala jen čtvero jar; byla tedy o dvě léta mladší než já. Otec odešel opatřit nám zvěřiny, matka sekala venku před chýží dříví. Byla tam v horách zima, velmi tuhá zima. Já i malá Luddy byli jsme sami ve světnici. Sestřička seděla na zemi mezi dveřmi a stolem, hrajíc si s loutkou, kterou vyřezal jsem jí ze dřeva. Já jsem stál u stolu, snaže se do trámce ve dřevěné zdi vyřezati písmena M a L. Byla to začáteční písmena mého a sestřina jména křestního. Chtěl jsem nás oba tímto způsobem zvěčniti. Zabrán jsa v obtížnou práci svou, nevšiml jsem si ani hrubě výkřiku, jejž matka má venku ze sebe vyrazila. A že výkřik se neopakoval, pracoval jsemo svém úkolu dále. Potom zaslechl jsem, že dvéře násilně se otevřely. Domnívaje se, že matka tak hlučně vstoupila do jizby, neobrátil jsem se ani, nýbrž řekl jsem: »Maminko, to jsme Luddy a já; sem přijdeš ty a tatínek.«
Místo odpovědi zaslechl jsem hluboké mumlání. Otočil jsem se. Nebyl ještě den, a jen lesklý venku sníh a plápolající na krbu poleno osvětlovaly trochu světničku. Co jsem uviděl, bylo děsné. Právě před sestřičkou, která zděšením ani nehlesla, stál obrovský šedý medvěd. Huňatý kožich jeho všecek byl ledovými rampouchy ověšen, z tlamy jen se mu kouřilo. Poděšená sestřička prosebně natahovala k němu ručinky, nastrkovala mu dřevěnou loutku, jako by říci chtěla: »Tu máš mou panenku, jen mně neubližuj, zlý medvěde!« Než grizzly neměl slitování. Jedinou ranou porazil dívenku, potom — potom — — ukrutnými zuby rozmáčkl malou, zlatou její hlavinku. Víte zajisté, přátelé, že medvěd žene se nejprve po hlavě své kořisti, neboť mozek jest mu největší pochoutkou. Ještě dnes slyším jeho chrupání; nezapomenu ho nikdy.«
Martin přerušil své dojemné vypravování, utřel si upřímnou slzu, při vzpomínce na nešťastnou sestru do oka se mu vedravší. Nikdo neodvážil se jinocha vyrušovati. Za chvíli pokračoval Francis:
»Díval jsem se na vše, ale pomoci jsem jí nedovedl. Leknutím nemohl jsem se ani hnouti. Chtěl jsem volati o pomoc, avšak ani slova nevypravil jsem ze sebe. Viděl jsem údy malé sestřičky mizeti ve tlamě obludy, až nezbyla jen dřevěná loutka na zemi upadnuvší. Držel jsem v ruce dlouhý nůž. Chtěl jsem seskočiti se stolu, bych pomstil Luddyi, avšak leknutím byl jsem všecek ohromen. Potom hned obrátil se medvěd na mne, postavil se na zadní nohy, předními opřel se o stůl. Bohu díky!
